(Dez)informační déjà vu ?

Úvodem

Vážení čtenáři, již brzy vám představíme seriál článků věnovaný dezinformacím, který jsme pojmenovali Československo v (dez)informační válce 19481989 (subverze, propaganda, dezinformace).

Kdyby všechno to, co bylo o tzv. komunistickém ráji napsáno a co jsme slyšeli před rokem 1989 z oficiálních, státem kontrolovaných sdělovacích prostředků, byla skutečnost, tak je dnes naše země ekonomický tygr střední Evropy. Predispozice zde byly. V Evropě po druhé světové válce byla startovní pozice Československa daleko lepší než Německa nebo Rakouska. Po následném „rozdělení Evropy“ jsme ovšem zůstali ve skupině států, které se pod diktátem Sovětského svazu vydaly cestou budování komunizmu. Tento sen o „ráji na zemi“ po čtyřiceti letech skončil, procitli jsme do reality a zjistili jsme, že experiment s direktivně řízenou ekonomikou v konfrontaci s tržní ekonomikou Západu selhal. Ta dodnes určuje tempo inovací, vývoje technologií, kvality výroby, hospodářského růstu a blahobytu svých obyvatel.

Obr. Jedním z pilířů aktivit komunistické rozvědky byla dezinformační činnost.

Již několik let jsme plnohodnotným členem Evropské unie, která je ekonomicky jednou z nejvyspělejších části světa, se všemi výhodami a nevýhodami. Třicet let od sametové revoluce jsou ovšem naše svobody znovu atakovány a nacházíme se v novém konfliktu. Ve virtuální studené válce. Stojíme uprostřed cílených útoků na společnost, jednotlivce a instituce, které jsou pilíři naší demokracie. Současné Rusko vede hybridní válku nejenom proti vlastnímu obyvatelstvu, ale také v zahraničí proti demokratickým státům, evropským a transatlantickým institucím atp. Tento konflikt probíhá v kybernetickém i mediálním prostoru.

Mnozí, hlavně ti ze starší generace, prožívají jakési déjà vu. Ano, současnému soumraku faktů lze dobře porozumět i prostřednictvím minulosti, kde lze dohledat odpovědi na dnešní otázky. Čtenářům představíme fenomén dezinformací a propagandy z perspektivy komunistického státu, kde dobře kamuflovaná lež, jako v příběhu o císařových nových šatech, „přikrývala“ realitu, metastázovala do společnosti a stala se nástrojem ovlivňování veřejného mínění, šíření „alternativních faktů“ a polopravd.

Tento fenomén, jako součást dnešní hybridní války, přímo vychází a navazuje na nevojenský konflikt z dob Studené války mezi komunistickým blokem a Západem. Je proto dobré znát, resp. představit veřejnosti stručnou historii dezinformačních aktivit v jejich institucionalizované podobě, tak jak je komunistické státy masově využívaly proti svým „nepřátelům“ – západním demokratickým zemím na čele s USA. Budeme se tímto fenoménem zabývat z perspektivy československých bezpečnostních složek a přímého vlivu sovětských poradců na tuto činnost. Představíme si nástroje a metody, které se využívaly k rozšiřování falešných zpráv (fake news), kanály, kterými se dezinformace šířily, čí vybrané tajné vlivové operace – aktivní opatření proti hlavnímu nepříteli USA a NATO, atd.

Obr. Pracoviště StB pro kontrolu mezinárodních poštovních zásilek odesílaných, resp. příchozích z kapitalistické ciziny. V analogové době, jeden z významných nástrojů kontroly informací a důležitý informační pramen pro komunistické vedení. Zdroj: Archiv CDTR

Prolog –​ Individuální selhání v minulosti a nedůslednost ověřování zdrojů jako (ne)úmyslný zdroj dezinformací ?

V nultém příspěvku představujeme problematiku z jiného pohledu. Rozebereme jeden příběh z perspektivy osobního svědectví bývalého profesionála komunistické pohraniční stráže a jeho konfrontace s archivy. Poukážeme na to, jak důležité je znát zdroje a ověřovat informace. První článek nám detailněji představí samotnou pohraniční stráž a druhý bude konfrontovat odvysílané svědectví s fakty (odkazy viz níže).

V současnosti jsou příběhy žijících pamětníků, resp. jejich výpovědi o životě v totalitním Československu, velice populární. Jednu skupinu tvoří oběti represívního totalitního státu a druhou skupinu lidé, kteří tento stát udržovali. V obou případech je namístě zdravý skepticizmus, kritický odstup a nutnost informace podrobit hlubšímu zkoumání.

V případě žijících účastníků dějinných událostí 20. století a jejich svědectví pro kamery a další záznamová média, je zapotřebí pečlivěji vyhodnotit, ověřovat a správně interpretovat výpovědi u lidí, kteří v minulosti stáli na pomyslné druhé – vládnoucí straně barikády, případně jejich „neověřené“ svědectví opatřit patřičným komentářem. V této oblasti, aby se zamezilo produkci nových „dezinformací“ či „alternativních faktů", je práce s archivy nevyhnutelná.

U těch, kteří sloužili komunistickému režimu z přesvědčení, je nutné míru obezřetnosti zvýšit na nejvyšší možnou úroveň. Především je to bývalá stranická nomenklatura a členové komunistické strany, příslušníci komunistického ministerstva vnitra a jeho dalších součástí.

Každý, kdo pečlivě a systematicky zkoumá archivy z naší nedávné minulosti, má možnost objevit složitou vnitřní strukturu komunistické moci. Pro správné pochopení, jak do sebe jednotlivé díly zapadaly a jak fungovaly, je zapotřebí složitý mechanismus moci umět rozebrat do nejmenších detailů. Dnes již nelze opomíjet fakt, že resort vnitra byl před rokem 1989 státní úřad s hierarchickou strukturou, pod důslednou kontrolou a drobnohledem vedoucí komunistické strany, s vnitřními kontrolními mechanismy, s pečlivým spisovým řádem a informačním tokem, který byl regulován tajnými podzákonnými normami. Výběr kádrů byl přísně selektivní na základě kádrových posudků, rodinného stavu, třídního původu atp.

V současnosti k němu nelze najít srovnání v podobě státní instituce. Předlistopadové ministerstvo vnitra patřilo ke klíčovým mocenským nástrojům komunistické strany a personální výběr měl důsledně dodržovaná pravidla. Prověřené kádry z řad „dělnické třídy“ s následným důsledným politickým vzděláváním a odbornou přípravou tvořily mocenskou oporu režimu, který byl téměř polovojenský. Každý interní dokument procházel důsledným schvalovacím řízením a byl pečlivě zaznamenán v referátníku a administrativních knihách. Vše se pečlivě třídilo dle hesla: „Socialismus, to je především evidence.“ (Nikolaj Ivanovič Bucharin).1

Nebylo proto možné svévolně falšovat úřední dokumenty (anebo operativní svazky), resp. svévolně defraudovat přísně hlídané přidělené finanční prostředky. Za vše hrozil postih (snížení platu, degradace, přeřazení...) anebo vyhazov, ztráta veškerých sociálních výhod (ztráta služebního bytu) a v nejzazších případech vězení. Stejně tak nebylo možné utajit ani žádný mimořádný incident na vojensky střežených hranicích. Služební předpisy pamatovaly na veškerou činnost.

Stejně jako v dnešním světe, ve kterém je svoboda a pluralita názorů samozřejmostí, i v komunistickém organizmu neexistoval jednolitý pracovní kolektiv a názorová svoboda byla limitována oficiální ideologií. Udávání a politická angažovanost byly důležité nástroje stranického boje a kariérního růstu. Abychom pochopili minulost v celé její šířce, je nevyhnutelné vést rozhovory i s bývalými funkcionáři, ovšem jakékoliv jejich zlehčování anebo zdrženlivost vyžaduje obezřetnost a klade na tazatele vysoké nároky na důslednost a odbornost.

Nedávno ukončený právní spor mezi současným českým premiérem Andrejem Babišem a slovenským Ústavom pamäti národa se sídlem v Bratislavě ohledně oprávněnosti jeho evidence jako bývalého tajného spolupracovníka komunistické Státní bezpečnosti nám dává rovněž za pravdu. Nižší slovenské soudní instance při výpovědích svědků častokrát braly výpovědi bývalých zaměstnanců státu – veřejných činitelů - příslušníků komunistické Státní bezpečnosti a členů předlistopadové KSČ za důvěryhodné. Nakonec až rozhodnutí nejvyšší slovenské instance – Ústavního soudu z října 20172ukázalo, že důvěřyhodnost těchto osob je snížená. „Ústavný súd konštatuje, že vypočutí svedkovia, (...) ako bývalí príslušníci Štátnej bezpečnosti Československej socialistickej republiky sa svojou činnosťou aktívne podieľali na presadzovaní komunistického režimu. Pracovnou metódou príslušníkov Štátnej bezpečnosti bola okrem iného aj lož, nemorálne a odsúdeniahodné praktiky a pre naplnenie cieľov komunistického režimu títo príslušníci neváhali porušovať základné princípy demokratického právneho štátu, medzinárodné zmluvy aj svoje vlastné zákony.“

Autoři: Peter Rendek, Ľubomír Morbacher


1Viz služební předpisy MV – ukázky: https://ibadatelna.cz/cs/idokumenty/finance

2 Nález Ústavného soudu Slovenské republiky II. ÚS 285/2017-163, lze dohledat na oficiálním webu ÚS SR: https://www.ustavnysud.sk