Nový proud

Radek Schovánek

Jedna z největších dezinformačních operací proti demokratickému exilu byla zahájena v září 1977 a s přestávkami trvala devět let. V komunistické rozvědce měl na starosti dezinformace a aktivní opatření 36. odbor. Po vzniku Charty 77 a rozsáhlé pomlouvačné kampani v komunistických sdělovacích prostředcích se režim rozhodl vydávat nepravidelný bulletin a ten rozesílat významným exulantům poštou. První číslo vyšlo v září 1977 a neslo označení Oběžník č. 21. Bulletin vycházel anonymně, pouze odkazoval na poštovní schránku v Mnichově, byl na barevném papíře a tištěný cyklostylem. Způsob provedení, analýza textu i použitá tiskařská technika jasně ukazovala na rukopis Státní bezpečnosti. Ta se navíc nedokázala vyvarovat některých chyb, které se ve své podstatě rovnaly přiznání autorství textů.

1977

V roce 1977 rozeslaly residentury Státní bezpečnosti tři čísla oběžníku Nový proud. V prvním čísle se autoři zamýšlí nad obviněním několika exulantů, kteří byli zadrženi pro pašování drog. Již v tomto čísle se objevil útok na exilový časopis Listy, který vydával v Římě Jiří Pelikán. Vedle časopisu Svědectví šlo o nejdůležitější exilový časopis, financovaný z fondů CIA, který byl určený především čtenářům v Československu, kam byl tajně dopravován ve stovkách kusů. Již v tomto prvním čísle udělali autoři chybu a název časopisu Listy napsali verzálkami, jak byli zvyklí ze spisů Státní bezpečnosti, kde se pro názvy a jména používaly verzálky. Československý exil již po únoru 1948 trpěl poměrně velkou rozhádaností. Když do exilu po okupaci v srpnu 1968 odešli i někteří významní komunisté, jako např. Jiří Pelikán nebo Ota Šik, snažila se rozvědka nejrůznějšími způsoby rozeštvávat poúnorový a posrpnový exil. V říjnu vyšel oběžník s pořadovým číslem 22, který zmiňoval aféru „Mafie“, která se v té době objevila v československém exilu, kdy pět exulantů rozesílalo anonymní výhružné dopisy. Jedním z exulantů rozesílajícím anonymní dopisy byl i Ivo Šafář důležitý agent komunistické rozvědky usazený ve Vídni. Oběžník dále útočí na Jožku Pejskara, který Nový proud správně označil za nástroj StB. Oběžník číslo 23 vydaný v listopadu pod názvem K demokratické diskusi útočí na Josefa Pejskara a vyčítá mu kontakty s lidmi, kteří byli komunistickými špiony, např. Marákem, Mynaříkem, Pátkem či Tačovským.

1979

Další číslo dezinformačního bulletinu má číslo 41 a vyšlo v březnu 1979. Pokud chtěla Státní bezpečnost udržet číselnou řadu dle jednotlivých měsíců, musel by tento bulletin mít pořadové číslo 38, ale to bylo pravděpodobně nad intelektuální možnosti autorů tohoto plátku. V tomto roce vyšlo celkem pět čísel cyklostylovaného oběžníku a to v měsících březen, duben, květen, říjen a listopad s číslováním 41, 42, 43, 48 a 49. V oběžníku č. 41 útočí autoři na Společnost pro vědu a umění a následně poukazují na Klub přátel Charty 77. Upozorňují, že Chartu tvoří „převážně bývalí komunisté“ opět se jedná o snahu rozdělit posrpnový a poúnorový exil. Ve všech dílech dezinformačního oběžníku využívají estébáci informace, které se dočetli v exilovém tisku, kombinují je se zprávami a drby, které se dozvěděli od svých agentů a přimíchávají lži, o kterých se domnívají, že poškodí významné exilové pracovníky. Oběžník č. 43 rozebírá exilový časopis Svědectví číslo 57, který se věnoval problematice vyhnání sudetských Němců. Toto téma bylo často předmětem exilových sporů a dezinformátoři Státní bezpečnosti se snažili tyto spory posilovat a přiživovat. Oběžník vydaný v říjnu pod číslem 48 útočí na Josefa Pejskara a snaží se čtenáře přesvědčit, že bývalý tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář si žije v Rakousku velmi dobře a je finančně naprosto zabezpečený, což neodpovídalo skutečnosti. V tomto čísle poprvé není v záhlaví uvedena adresa poštovní schránky 8 München 5 Postfach 190, která měla sloužit pro „komunikaci se čtenáři“. Oběžník z listopadu 1979 č. 49 rozebírá situaci v Radě svobodného Československa a snaží se poukazovat na rozdílné názory na odsun sudetských Němců.

1980

V roce 1980 Státní bezpečnost rozeslala tři čísla bulletinu v lednu, únoru a červenci s pořadovými čísly 51, 52, 58. Oběžník č. 51 útočí na Pavla Tigrida a na Světový kongres Slováků. Z dikce je zřejmé, že se autoři ani příliš nesnaží zakrývat nenávist, kterou vůči Pavlu Tigridovi pociťují. Další oběžník s číslem 52 navazuje na předešlý a je nazván Proč odmítáme požadavky Sudetských Němců. Oběžník vydaný v červenci má název Demokracie podle receptu J. Pelikána a útočí na bývalé komunisty, kteří po okupaci v srpnu 1968 odešli do exilu. Nový proud cituje dva články z exilového tisku. Zajímavý je druhý zmiňovaný text od Felixe Uhla, který vydával ve Švýcarsku časopis Nové Obzory. Felix Uhl byl po únoru 1948 uvězněn pro šmelinu a ve vězení získán pro spolupráci s StB, následně byl tajně vyvezen z vězení a vysazen do exilu jako komunistický agent. To mu samozřejmě nijak nebránilo vydávat se za morální autoritu a pomlouvat lidi, kteří se snažili prolomit v Československu normalizační informační blokádu. Právě články v exilovém tisku, které útočily na bývalé komunisty a které nabádaly k jejich ostrakizaci byly vítaným čtením v komunistické rozvědce a námětem k vymýšlení nejrůznějších dezinformačních akcí.

1981

V roce 1981 vyšlo šest čísel oběžníku Nový proud z toho dvě čísla měla dokonce tři strany textu. Tento rok byla sdělení estébáků rozeslaná exilu nejrozsáhlejší. Dezinformační odbor se stále pokoušel držet číselnou řadu podle jednotlivých měsíců. První oběžník s nadpisem Spolupracovat ano, ale s kým? Vyšel pod číslem 64 v lednu 1981. Jde o velice ostrý útok na Jiřího Pelikána, Zdeňka Mlynáře, Luďka Pachmana a Pavla Kohouta sestavený z nejrůznějších drbů a polopravd, především o jejich výborné finanční situaci a snažící se vzbudit dojem, že za své knihy a přednášky dostávají horentní sumy. Další oběžník číslo 65 z února 1981 se snaží oponovat v exilu rozšířenému tvrzení, že Nový proud je vydáván komunistickou rozvědkou v Praze. Již jenom použitý papír a způsob tisku na cyklostylu, byl jasným podpisem StB. V této době již cyklostyl v Západní Evropě prakticky nikdo nepoužíval. V oběžníku číslo 66 dezinformátoři rozsáhle citují z knihy rozhovorů s Petrem Uhlem „Uvězněný socialismus“ a snaží se pomlouvat reformní komunisty a jejich exilové aktivity. Oběžník z června s pořadovým číslem 69 se opět vrací ke spolupráci předních exilových činitelů se sudetoněmeckými spolky a snaží se tuto spolupráci presentovat jako destrukční pro budoucí Československo. Text opět útočí na Luďka Pachmana, Pavla Tigrida nebo Zdeňka Mlynáře. O dva měsíce později v srpnu 1981 vyšel pod pořadovým číslem 71 Nový proud s názvem Ke spolupráci s bývalými komunisty. Text dezinformačního oběžníku psal pravděpodobně někdo jiný než předchozí, neboť v textu používá při psaní příjmení verzálky. Tento způsob zápisu jmen se používal v policejních spise, aby bylo lépe dohledatelné konkrétní jméno. Bulletin zmiňuje lidi uvězněné nebo obviněné za pašování exilové literatury do Československa. Poslední oběžník s číslem 74 z listopadu 1981 nese nadpis Z. Hejzlar a ti druzí. Jde o poměrně ostrý útok na exilové seskupení kolem časopisu Listy, ve kterém je rukopis Státní bezpečnosti poměrně snadno rozpoznatelný. Jde o druhé číslo, kde jsou všechna jména uváděna verzálkami. Nenávist, kterou estébáci pociťovali vůči bývalým komunistům je dobře vidět i na gramatických chybách v textu. Všechny bulletiny jsou psány v plurálu, ale v závěru tohoto čísla se můžeme dočíst. „Nám nezbývá, než se divit, že soudruzi z LISTů si stále ještě nezvykli mluvit jen za sebe, že stále spřádají nové plány jménem „národa“, „lidu“, „opozice“ a nevím, (!) čeho ještě.

1982

První oběžník v roce 1982 vyšel v lednu s pořadovým číslem 76. Pod názvem Střídání v emigraci se autoři textu pokouší útočit na Jiřího Pelikána a Zdeňka Mlynáře a upozorňují na souvislost s hnutím Solidarita v Polsku, které prý také nevede „skupina intelektuálů, navíc sama poznamenaná totalitní minulostí.“ Text zároveň útočí na opata Anastáze Opaska, který organizoval setkání ve Franken, kde se setkávali exulanti z roku 1948 s exulanty po srpnu 1968. Tato setkání velmi dráždila pražské komunisty, a proto se stala i objektem, zájmu rozvědky a jejího dezinformačního plátku. Text také útočí na Chartu 77, kterou nazývá „uzavřenou společností několika odvrhnutých komunistických intelektuálů.“ Z obsahu bulletinu je také zřejmé, že autoři čerpali z informací odposlechnutých v redakci časopisu Svědectví, do které se rozvědce podařilo umístit odposlouchávací zařízení v prosinci 1980 a během následujících měsíců zaznamenat několik telefonátů Pavla Tigrida a rozhovorů v redakci. Další číslo oběžníku s názvem Všichni jsme demokrati, vyšlo pod číslem 79 v dubnu. Především útočí na Zdeňka Mlynáře, Jiřího Pelikána, Adolfa Müllera a Zdeňka Hejzlara za jejich prohlášení proti vojenským diktaturám ve světě. Text opět útočí na setkání v Frankenu, které organizovalo Opus Bonum. V červnu vydala rozvědka pod číslem 82 další číslo oběžníku s difamačním nadpisem „Sjezd zahraničních komunistů skupiny L I S T Y. Text rovněž útočí na Tigrida za jeho spolupráci s bývalými komunisty. Další oběžník z června pod číslem 81 opět útočí na údajný „Sjezd zahraničních komunistů skupiny LISTY.“ V září s pořadovým číslem 84 vyšlo další číslo Nového proudu s názvem Sbírání motýlů. Text opět útočí na setkání ve Frankenu a na spolupráci poúnorového a posrpnového exilu. Rozdělení a vzájemné půtky mezi exilem byly vždy radostně vítány a podporovány v centrále komunistické rozvědky.

1983

První číslo oběžníku vyšlo v únoru pod pořadovým číslem 89 a neslo název Košťata užitečných idiotů. Bulletin opět útočí na organizaci Opus Bonum, Anastáze Opaska. Snaží se za užitečné idioty označit sdružení bývalých čs. politických vězňů a citují Jiřího Hájka, který v rozhovoru pro Listy uvedl, že se cítí být stále socialistou „ba chceš-li komunistou“ Oběžník útočí hlavně na Jiřího Pelikána a polsko-české symposium ve Frankenu. Další oběžník z června nese pořadové číslo 93 s názvem Kdo z nás žije? Číslo útočí na Jiřího Pelikána, Pavla Kohouta a Zdeňka Mlynáře a připomíná jejich úlohy v padesátých letech. Proti nim staví vyprávění Ivo Ducháčka, který v exilovém Českém slově vzpomíná na útěk do Německa. Oběžník s pořadovým číslem 97 vyšel v říjnu 1983 pod názvem Hlupáci a hrdinové. Číslo čerpá z knihy Petra Hrubého, která vyšla pod názvem Fools and Heroes a snaží se dokázat, že Pelikán a další bývalí komunisté západní demokraty pouze využívají. Oběžník cituje rovněž z rozhovoru s Alexandrem Tomským.

1984

Pod číslem 99 vyšel v březnu 1984 další dezinformační oběžník komunistické rozvědky. Nebylo dodrženo pomyslné číslování po měsících a nebylo používáno ani při vydání následujících čísel. Oběžník nesl nadpis Změnili se bývalí komunisté?  Útočí na Zdeňka Mlynáře a jeho knihu Krize v sovětských systémech 1953 – 1981. V čísle je rovněž citován text Jana Tesaře týkající se roku 1968 v Československu. Další oběžník s číslem 100 vyšel v srpnu a nesl název 648 slov o RFE. Oběžník útočí na Rádio Svobodná Evropa a jeho zaměstnance. Jde o snůšku dezinformací a pomluv založenou především za zkreslených informacích o finančních záležitostech kolem RFE. Pod pořadovým číslem 102 vyšel v listopadu další oběžník dezinformačního odboru komunistické rozvědky. Nesl název Nepoučitelní. Opět útočí na skupinu Listy, především na Jiřího Pelikána a cituje E. Hoffmanna z exilového časopisu Rozmach č. 1-2/84 (článek Eugena Hoffmanna Listujeme v Listech ani příslušný časopis se nepodařilo dohledat pozn. aut.)

1985

S pořadovým číslem 104 vyšel v lednu další oběžník s názvem Spekulanti s demokracií. Oběžník útočí na prohlášení skupiny Listy konkrétně na Jiřího Pelikána, Zdeňka Hejzlara, Zdeňka Mlynáře a Adolfa Müllera. Oběžník rovněž překrucuje postoje skupiny Listy k udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi o které se právě lidé kolem exilových listů velmi zasloužili. Na závěr oběžník cituje Jaroslava Dreslera, který v článku nazvaném K článku Opus Bonum odpovídá (Studie 83/1983 str. 508) hovoří o bývalých komunistech A. J. Liehmovi, Pavlu Kohoutovi, Jiřím Pelikánovi a Zdeňku Mlynářovi jako o lidech, kteří se “… pro práci v demokratické společnosti diskvalifikovali.“  Každý článek nabourávající snahu o společný postup proti režimu v Československu StB vítala a snažila se jeho myšlenky šířit. Další oběžník vyšel s pořadovým číslem 107 s názvem Ještě několik slov o RFE. Dezinformační text mluví o propuštění Oty Picka z funkce ředitele RFE a zároveň naznačuje, že se do vysílání stále častěji dostávají bývalí komunisté a jmenuje Kaplana, Prečana, Seluckého, Müllera, Skřonta a manžele Vaněčkovi „nebo i Ivana Medka, znalce členství téměř všech režimních stran – i té rodné“ tady jde o sprostou lež, Ivan Medek byl pouze krátce členem Československé strany lidové. Navíc jmenovaný Milan Skřont byl agentem Státní bezpečnosti vysazeným do exilu pod krycím jménem Jalta. Text útočí i na Jaroslava Seiferta v souvislosti s jeho podpisem Charty 77. Nepřímo je zmiňován i Martin Štěpánek. Další oběžník vydala Státní bezpečnost pod číslem 109 v říjnu s názvem Georgu Loewymu (otevřený dopis) celý text je reakcí na článek, který vyšel v exilovém Právu lidu a který popisoval oběžník Nový proud jako výplod komunistické rozvědky. Článek v Právu lidu posměšně konstatoval, že nekvalitní papír a cyklostyl dnes již používají pouze dezinformátoři Státní bezpečnosti.

1986

V posledním roce, ve kterém vydávala Státní bezpečnost dezinformační oběžník Nový proud vyšlo číslo 112 datované v lednu s názvem Zůstaneme jen u předsevzetí? Text opět útočí na Opus Bonum, časopis Buran vydávaný ve Vídni a „pařížských Děti z ráje“ autoři měli na mysli text v časopisu Svědectví, který byl publikován pod názvem Děti ráje. Šlo o prostřední část knihy Jana Pelce A bude hůř. Dále oběžník útočí na Pavla Kohouta a snahu vydat v exilu Český slabikář, do kterého dle dezinformátorů z StB nesmějí přispívat bývalí komunisté. Oběžník dokonce zveřejnil adresu, kam mají čtenáři zasílat protesty proti účasti bývalých komunistů na vzniku slabikáře. V březnu vyšlo pod číslem 113 další číslo oběžníku s nadpisem Samozvanci a jejich přátelé. Text útočí na signatáře Charty 77, kteří připojili své podpisy pod dokument požadující mír v Nikaragui. Poslední oběžník Nový proud vyšel v říjnu s pořadovým číslem 116 a nadpisem Pravda vítězí. Útočí na Pavla Kohouta, posměšně zmiňuje Gorbačovovu perestrojku a posmívá se Václavu Havlovi. Ironicky komentuje udělení Erasmovy ceny Václavu Havlovi „přestože máme k jeho hrám určité výhrady (zvláště k poslednímu „Pokušení“)“ Hra Václava Havla se ve skutečnosti jmenuje Pokoušení. Dále text útočí na Františka Janoucha a lživě tvrdí, že mu bylo znemožněno vrátit se do ČSSR. Janouch se ve skutečnosti vystěhoval. „Pak mu nepomohly ani vlivné styky, ani mocní přátelé od Sionu..“ Ani v druhé půlce osmdesátých let se StB nezbavila svého latentního antisemitismu.