Digitalizace do šuplíku (2/5)

Způsob, jak Archiv bezpečnostních složek zpracovává a zpřístupňuje historické dokumenty, není transparentní

Adrian Portmann

Badatelský komfort“ v praxi

 

Chybějící přehled, co digitalizováno už je
První část našeho příspěvku již přenesl řadu pozoruhodných, musím se přiznat i pro mne překvapujících zjištění. Vždy jde o způsob, jak ABS převádí historické materiály do elektronicky podoby a jak je pak v této digitální formě veřejnosti zpřístupňuje. Připomeňme náš dosavadní hlavní výsledek: drtivá většina již zhotovených digitalizátů spí nevyužity někde na interních archivních úložištích. O možnost dálkového přístupu na tyto miliony většinou již dávno digitalizovaných dokumentů jsou tedy badatelé a zájemci ze široké veřejnosti zkrátka připraveny, aniž by k této represivní praktice existoval nějaký pádný důvod. 

V této druhé části vyjmenujeme řadu dalších nesmyslných omezení, kterými současné vedení ABS fakticky dále podkopává možnosti komfortního využití plodů předchozí náročné činnosti v oblasti digitalizace. 

Začněme zásadní věcí: Na základě všech informací dostupných na webu ABS jsem nucen konstatovat, že badatel nemá možnost zjistit, zda určitý archivní materiál jeho zájmu je již digitalizováno nebo nikoliv. Jedinou výjimku tvoří složky, které již jsou zaintegrovány do eBadatelny (ale jak jsme viděli, jedná se tu mezi všemi digitalizáty jen o malou část).

Proto jsem se vedení ABS letos také ptal na to, zda Archiv disponuje aspoň interním přehledem (seznamem, databází či podobně), z kterého je patrné, jaké archiválie (např. inv. č., inv. č., č. kartonů, název fondů) byly již digitalizovány. Pro případ, že tomu tak je, jsem požádal o poskytnutí tohoto přehledu. Zřejmě jsem ale byl příliš zvědavý. Ředitelka Ptáčníková odpověděla, že jednotlivá pracoviště sice mají písemné přehledy již digitalizovaných archiválií, ale odmítla mi je poskytnout. Odvolává se na to, že se prý jedná o informace vztahující se „výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům“ (povšimněte si slovíčka „výlučně“).1

Ohledně konkrétního rozsahu již dosažené digitalizace nemíní tedy vedení ABS nastolit transparentnost. Protože se takové tajnůstkaření veřejné instituce nedá akceptovat, zopakoval jsem svoji žádost o poskytnutí přehledů digitalizovaných archiválií. Pro jistotu jsem se rovnou také ptal na to, k jakým konkrétním „vnitřním pokynům“ se tyto přehledy prý vztahují. V září 2020 ředitelka Ptáčníková podle očekávání na neposkytnutí tohoto materiálu trvala. Otázku ohledně těch údajných pokynů ignorovala. Jen uvedla, že „pro orientaci v digitalizovaných archiváliích používá Archiv úplně jiné nástroje“ (které tedy?). V původní odpovědi za „písemné přehledy“ označené pomůcky zredukovala nyní na status pouhých „osobních poznámek zaměstnanců“, čímž odůvodňuje, že se veřejnosti neposkytují.2

Nevíme tedy, jaký je aktuální stav procesu digitalizace, pokud by nám šlo o získání představy, kolik procent z jednotlivých archivních fondů je již digitalizováno.3A jelikož tvrzení o existujících písemných přehledech nelze kvůli jejich neposkytnutí ověřovat, musí zůstat otevřené, zda vůbec vedení ABS tyto informace zná. Zdá se, že nikoliv. Protože na prostý dotaz „Kolik je již digitalizováno za jednotlivé archivní fondy či sbírky?“ mi paní Ptáčníková odpověděla, že „Archiv statistiku digitalizovanosti jednotlivých fondů nevede“ a musela připustit, že „tato informace tedy neexistuje“. Pokusila se to omlouvat poukazem na „množství nesystematické digitalizace před rokem 2014 a po roce 2014 především pro úřední potřeby zákona č. 262/2011 Sb.“.4

K prvnímu bodu je třeba uvést: Proč se neudělala statistika jednoduše (zatím) bez těchto „nesystematických“ digitalizátů z období 2008 až 2013? A pokud jde o ně: Jak dlouho trvá paní Ptáčníkové a jejímu týmu vlastně ještě, než se jednou provždy jasně určuje, co z této první fáze digitalizování je opravdu použitelné za účely elektronického zpřístupnění? Sedm let zřejmě ještě nepostačilo. Vůbec nevíme, zda bylo ověřováno mezitím jen jedno procento či třeba 80 % tohoto nemilého dědictví po skandalizovaných předchůdcích. 

Druhý argument, který na obhajobu chybějícího přehledu o dosažené digitalizovanosti fondů používá ředitelka ABS, se týká agendy zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu (č. 262/2011 Sb.), konkrétně vypracování posudků na podané žádosti těchto osob, jejich potomků či různých organizací. Nepochybně se jedná o agendu, která zabírala Archivu v posledních letech mnoho kapacit. O to tu ale vůbec nejde. Digitalizuje-li určitý materiál v této souvislosti, není přece žádný důvod, aby se někde centrálně nezaevidovalo, co konkrétně bylo digitalizováno a z jakého fondu. Nepraktikuje-li se to tak, lze sotva oprávněné mluvit o nějaké „systematičnosti“. 

Samozřejmě, nebude možné podat úplně přesný přehled dosažené digitalizovanosti (to především proto, že řada fondů ještě není hotově zinventarizována; o tom bude pojednávat 3. část našeho příspěvku). Ale mám za to, že aspoň hrubý přehled je legitimní očekávat. Vždyť jde o splnění úkolu, který je přímo předepsán zákonem a štědře dotován ze státní pokladny! 

Proč takové tajnůstkaření? Bojí se vedení ABS kontroly veřejnosti a senátorů? A proč? Byla-li ta jejich systematická digitalizace opravdu tak perfektní a pro bono společnosti, jak zaručili, tak lze ale sotva pochopit, proč se transparentně neinformuje o dosažených výsledcích. 

Ideologická zásada s fatálním důsledkem

Vysvětlení, proč v eBadatelně některé fondy sice uvedeny jsou, ale bez jakýchkoliv přístupných dat, a proč pak velká většina dalších existujících fondů zastoupena vůbec není, hledáme na webu ABS marně. Existuje za těmito záhadami snad nějaký promyšlený systém, či konzistentní logika?

Na webu ABS najdeme pouze toto upozornění: „Do eBadatelny jsou prozatím zařazovány plně digitalizované fondy, k nimž existují alespoň základní popisné informace, které umožní badatelům samostatnou orientaci.“ 

Právě tato zásada, která se pod kuratelou archivářek (rozuměj: nikoliv aktivních historiček-badatelek) Emilie Benešové a Světlany Ptáčníkové již dlouho tvrdošíjně aplikuje jako svaté mantra, má hlavní vinu na tom, že se promarňují obrovské příležitosti. Konkrétně tím, že již dávno kvalitně digitalizované archiválie nejsou pružně doplňovány do k tomu určeného rozhrání. Pro badatele to má dalekosáhlé negativní důsledky. Zejména to platí pro princip, že se do eBadatelny předává již digitalizovaný materiál teprve tehdy, poté co je hotově digitalizován celý dotyčný fond.

Ani tuto samo deklarovanou zásadu však ABS v realitě úplně důsledně neaplikuje – naštěstí ne! Ukazuje to pohled do aktuálního obsahu eBadatelny. Z něho je patrné, že řada tam uvedených fondů je zpřístupněna jen zčásti. Tím více ale o to vyvstává otázka, podle jakých zásad se vlastně rozhoduje, co z toho již digitalizovaného je do eBadatelny následně skutečně vloženo. Požádal jsem ABS o informaci, zda odpovídá skutečnosti, že se do eBadatelny zařazují digitalizáty pouze tehdy, pokud byl již digitalizován celý fond, z kterého digitalizáty pocházejí. Zároveň jsem se chtěl dozvědět, kdo o této zásadě (zveřejněné na webu ABS, viz výše) rozhodl (osoba/osoby, grémium) a kdy, a jestli ve služebních spisech existuje nějaké odborné odůvodnění této zásady. 

Jasných odpovědí na celkem jasné otázky jsem se bohužel nedočkal. Z „povídání“, které mi místo toho bylo poskytnuto, vyplývá, že uvedená zásada skutečně platí. Tvrdí se, že je vzhledem ke všem jednotlivým mezikrokům digitalizačního procesu tou „nejhospodárnější možností“, resp. „nejpraktičtějším postupem“. V odpovědi se ponechává malý prostor pro uplatnění výjimek, tedy pro případy, že se do eBadatelny přidávají jen části fondů. K tomu musí však existovat „náležitý důvod“, např. „že badatelská využívanost daných archiválií je natolik vysoká, že odůvodní alokaci již tak omezených zdrojů archivu na jejich přednostní přípravu a zveřejnění“. A především musí již existovat „alespoň bazální popisy archiválií, které umožňují badatelské veřejnosti orientaci ve fondech5(řeč je zde o tzv. metadatech, což byl oblíbený odborný pojem někdejší předsedkyně Rady ÚSTR E. Benešové). 

Bližší analýza však i zde ukazuje, že se jedná u velké části již dávno digitalizovaných, ale veřejně elektronicky nepřístupných dokumentů o zcela lichou argumentaci. Základní popis četných fondů již existuje. Jedná se převážně o předběžné inventární pomůcky, vzniklé ještě před rokem 1989. Jsou poměrně detailní, i když pochopitelně ne vždy úplně spolehlivé a přesné (což ale zároveň platí pro většinu inventářů, které se používají v českém archivnictví celkově). Rozhodně by stačilo, kdyby se digitalizáty prozatím zpřístupňovaly s použitím těchto většinou adekvátních popisů. 

Že to je schůdné, to ostatně ukazuje sám ABS v řadách případů. Zde jen příklad: Fond A 2/1 (Sekretariát ministra vnitra 1945–1961) je jediným fondem vztahujícím se k období bezprostředně poválečnému, který je již kompletně dostupný dálkově. Existuje k němu inventář z roku 1979, počítající 164 stran. V eBadatelně byly převzaty popisy z toho „komunistického“ inventáře doslova. Nedošlo tedy k nové odborné inventarizaci či novému tvoření „metadat“. Ba dokonce popisy jednotlivých složek v eBadatelně jsou často neúplné oproti staršímu inventáři. Inventární pomůcky k většině fondů, týkající se období 1945 až 1953, jsou co do jejich použitelnosti srovnatelné kvality. Nelze v jejich případě tedy hájit argument, že by se před zveřejněním již zhotovených digitalizátů ještě počkat na vypracování „alespoň bazálních popisů“. Ostatně, to by v nejhorším případě počkalo až do nekonečna. Pracovní bilance ABS, pokud jde o inventarizování fondů, je totiž další tristní kapitolou, ke které se dostaneme podrobně ve čtvrté části naší analýzy.

Na úvodní stránce eBadatelny najdeme pozoruhodný výrok, kde se uplatňovaná zásada o nezveřejňování drtivé části již dávno digitalizovaných dokumentů ospravedlňuje tím, že Archiv tím chce chránit badatele před „chybnými interpretacemi“.6Opět se zde omlouvá tato praktika a skutečnost, že stav „neumožňuje zpřístupňovat veškeré digitalizované archiválie“ údajnou velkou chybovostí digitalizace dřívějšího vedení (zřejmě jde o věčně platný narativ). Zřejmou manipulací hází se vše na jiné, přičemž je veřejnosti zamlčováno, že i z digitalizátů vzniklých pod současným vedením je zabráněn veřejnosti přístup k více než 80 % tohoto materiálu (viz výpočet výše)! 

Za přímo alarmující považuji však to, že se zde ostentativně snaží jedna státní instituce stylizovat do autority, která rozhoduje o tom, co se má ponechat volné interpretaci občanů-badatelů, a co nikoliv. Máme v našich končinách celkem jednoznačné zkušenosti s takovými „dohlížejícími“ praktikami. Opravdu se vedení ABS domnívá, že zdejší společnost není ještě dostatečně vyzrálá na to, aby mohla dochovaná svědectví minulosti vstřebávat celkem rozumně a zodpovědně? Pak ale celý ten prestižní projekt eBadatelny ztrácí smysl.

Mimochodem, pokud se chce nepřidávání již digitalizovaných materiálů do eBadatelny zdůvodnit také nutnou podrobnou kontrolou, tak je třeba upozornit na to, že se tam nachází tu a tam i snímky v dost pochybné kvalitě. Viz např. posledních několik desítek stran z archivní jednotky č. 70 ve fondu A 2/1 (Sekretariát ministra vnitra, I. díl). Skeny jsou jen černobílé, často pořízené nakřivo a někdy až nečitelně neostré. I tak nelituji, že se tato složka již zveřejnila a nebyla celá léta v elektronické podobě před veřejností skrývána. Uživatel může totiž být pomocníkem při zdokonalení kontroly kvality. Stačí Archiv na zjištěné nedostatky upozornit. Nemám pochyb o tom, že svědomití pracovníci se starají o náležitou nápravu. 

Vedlejší cesta k získání digitalizátů

Praktické výhody práce s digitalizovanými prameny oproti práci s prameny v papírové podobě (která a priori vyžaduje prezenční studium v kamenné badatelně) jsou zjevné. Vyjmenujme jen některé: historické dokumenty se dají bezpečně ukládat, aniž by plnily celé šuplíky či spisové skřínky v kanceláři badatele; kopie digitalizátů může badatel opatřit vlastními poznámkami ulehčujícími jeho práci; jednu a tutéž složku může studovat paralelně více osob; za určitých okolností je dokonce možné prohledávat celé dokumenty či složky fulltextově, což je dalším prvkem enormně ulehčujícím badatelskou práci. Nezanedbatelnou výhodu je pak samozřejmě již zmíněnou odpadající nutnost navštěvovat fyzicky badatelnu archivu, kde jsou originály uchovány. Rešeršní práce s historickými prameny je tedy v podstatě možná během 24 hodin a sedmi dní v týdnu, z pohodlí domova. 

Už jsme konstatovali, že uživatel nemá možnost na webu ABS samostatně zjistit, zda určité archiválie jeho zájmu už byly převedeny do elektronické podoby, pokud se neobjevují v eBadatelně. Zároveň se ukázalo jako přinejmenším pochybným, zda alespoň interně vedení Archivu disponuje spolehlivou centrální evidencí toho, co digitalizováno již je. Chce-li badatel přece jen zjistit, zda ta která složka náhodou už digitalizována byla a patří k obrovskému množství materiálu, který již většinou dlouhá léta vegetuje v interních úložištích Archivu, aniž by se veřejnosti dle daných technických možností zpřístupňoval dálkovou cestou, tak mu zbývá jedině dotaz u služby badatelny. Znamená to zbytečné vytížení archivářů. Ani pro badatele to není zrovna nejkomfortnější cesta (protože musí nejprve vypsat všechny signatury, jichž se jeho potencionální zájem týká). 

Pokud máte štěstí, tak některé – online nedostupné – složky Vašeho zájmu budou skutečně již digitalizovány. Máte v tomto případě možnost požádat badatelnu o vypálení těchto dat na datový nosič (CD, DVD). Kdo tráví jen několik dní v jedné z badatelen ABS, si pravděpodobně všimne, že se tu jedná o velmi běžnou formu předávání kopií archiválií. Podle poslední Výroční zprávy bylo jen v roce 2019 Archivem badatelům předáno 1.043 CD a DVD.7Podle platného sazebníku zaplatíte za každé předané CD 40 Kč, za DVD 60 Kč (cena zahrnuje zápisu dat). Lze předpokládat, že se převážně používají DVD. Odhadujeme-li průměrnou cenu vydaného nosiče na 55 Kč, vychází nám celkový příjem z toho „kšeftu“ na úctyhodnou sumu 57.365 Kč. Ve skutečnosti si ale myslím, že Archiv tím nevydělává, ale naopak utrácí. Představte si jen, kolik cenných hodin zaměstnanci promarňují tím, že se v jednom roce musí vypalovat více než 1.000 datových nosičů, včetně s tím související další manipulační práce (vyhledávání dotyčných složek na úložišti, zúčtování, předávání)! 

Navíc, optická média jako CD a DVD představují dnes už zastaralou technologii k ukládání dat. Již delší dobu se většina notebooků již ani nevyrábí s vestavěnou CD/DVD-mechanikou. Dnes se data ukládají na USB flash discích nebo na externích harddiscích, pokud se rovnou netransferují online na cloud. CD a DVD ani již nevyhovují vzhledem k malé úložní kapacitě (max. 4.3 GB u DVD). Uvedu příklad z praxe: Potřeboval jsem letos pro svůj výzkum několik desítek složek a dále spisy Zpravodajského oddělení Hlavního štábu Ministerstva obrany ze dvou poválečných ročníků. Celkem to zahrnulo přibližně 43 GB dat. To by se bez problému vešlo na malý externí HD, anebo i na některé flash disky. Pasovalo by to také na dva Blu-Ray disky (BR-D), resp. na jeden dvouvrstevný BR-D. Pořizovací cena jednoho zapisovatelného BR-D je méně než 30 Kč. Vypalovačka Blu-Ray také není příliš drahá, stojí mezi 2000 a 3500 Kč. Jelikož archiv předávání dat na HD, USB disku či BD-R nenabízí (samozřejmě jsem se na to ptal), museli mi archiváři vyžadovaná data vypálit na celkem jedenáct kusů DVD a účtovali mi za to 660 Kč. Jaké promarnění peněz, pracovních hodin a koneckonců i spotřebního materiálů (tedy balast pro životní prostředí)!

Proč ABS přes již dávno dané modernější technické možnosti stále operuje na bázi CD a DVD, nemohu si racionálně vysvětlit. Jediný možný důvod, který mě napadá, je omezená myšlenková pohyblivost, tedy chybějící smysl pro jednoznačně smysluplné inovace. Manažer však, který udržuje zastaralé, dražší a uživatelské nekomfortní systémy, ačkoliv je upozorňován na jednoznačně výhodnější alternativy, je manažerem špatným. 

Jen malou útěchu najdeme v poslední Výroční zprávě na straně 12: „Během roku [2019] byla otestována speciální interní aplikace IRRIS, která výrazně zjednodušila proces přípravy a předkládání digitalizovaných archiválií doposud nezařazených do eBadatelny, jejich opatřování vodoznakem a vypalování na CD/DVD. Součástí aplikace je i nástroj pro nahrávání digitalizátů na USB flash disky, který byl koncem roku otestován a připraven k nasazení do provozu v první polovině roku 2020. Zprovoznění všech funkcionalit této aplikace výrazně zefektivní činnosti související s přípravou digitalizovaných archiválií pro badatele a díky možnosti nahrání na USB flash disky také přispěje ke zvýšení badatelského komfortu.8Zavedení této možnosti „v první polovině roku 2020“ ale zřejmě úplně neklaplo. Ještě koncem srpna 2020 mi totiž bylo předáno výše zmíněných jedenáct DVD. Ještě koncem srpna, když jsem vyjádřil zájem o poskytnutí některých digitalizátů, ta možnost tedy stále nebyla. Proč se to nestihlo? Na co se ještě čeká? Co je na kopírování dat na běžný USD disk tak složité?

Přímo absurdní je pak skutečnost, že ABS na svých stránkách, v rubrice „Úřední deska“, výslovně píše, že přijímá data přesahující 20 MB mimo jiné také na externích HD a USB flash discích. Pokud přenos dat zevnějška takovým komfortním způsobem již provádí, tak ale při nejlepší vůli nechápu, proč by to nemělo být možné i opačným směrem (tedy od Archivu k badateli). 

Samozřejmě by bylo pro všechny strany nejhospodárnějším a nejkomfortnějším řešením prostě přidání již digitalizovaných archiválií na eBadatelny, bez zbytečného odkladu. Že zde existuje právě popsaná vedlejší možnost obdržet ladem ležící digitalizáty, je sice pěkné, jedná se ale zásadně o vlastně zbytečnou a nesystémovou proceduru. Skutečnost, že ABS digitalizáty, které ještě nebyly přidány do eBadatelny, přece jen badatelům poskytuje, relativizuje mimochodem shora uvedené argumenty, které údajně hovoří proti rychlému vkládání do eBadatelny. U této formy předávání digitalizáty přes pult badatelny najednou již nehrozí „chybné interpretace“ nebo nebezpečí, že se jedná o kvalitně nevyhovující reprodukce? Na digitalizátech, které mi letos a v dřívějších letech byly předány na nosičích, vůbec neshledávám nějakou menší kvalitu reprodukce či úplnosti. Skutečnost, že tyto složky nebyly už dávno předány do eBadatelny, si umím jen vysvětlit tím, že se tento významný úkol neomluvitelně zanedbává. Šlendrián, nesystematičnost a nekonzistence v úřední praxi – zkrátka manažerské vedení, které není na výši, zde je zakopán pes.

Badateli, pomoz si sám?

Lze jen doufat, že dosud uvedené různé nedostatky a nedůslednosti v oblasti zpřístupnění digitalizátů přijmou vedení ABS k trochu sebekritickému přemýšlení. Vystihl jsem též úspěchy, kterých bylo v posledních letech dosaženo. Nejde mi o kritiku za každou cenu, ale o kritiku konstruktivní a konkrétní, která má přispět ke zlepšení badatelského komfortu a k podporování vědeckého výzkumu. 

Úplně na konci uvítací straně eBadatelny se uvádí „Oceníme zpětnou vazbu“ a nabízí se možnost zaslat náměty na e-mailovou adresu. Omlouvám se, že tak nečiním, jelikož těch námětů je tolik, že se to bohužel stěží vejde do jednoho e-mailu. Když už jsme u toho chvályhodného zájmu o zpětnou vazbu, tak se ale nemohu neptat, proč není badateli na webu ABS (či v rámci aplikace eBadatelna) nabízena možnost, aby přímo tam, třeba kliknutím na nějaké tlačítko, navrhoval určitý materiál k přednostní digitalizaci (popř. s možností doplnění stručného zdůvodnění návrhu). Tím, že se to uživateli nenabízí, se ABS liší například od největších českých knihoven (Národní knihovny, Moravské zemské knihovny aj.). Ty umožňují uživatelům přímo ve svých online katalozích již delší dobu, aby se určité tituly navrhovaly k digitalizaci. Zájem o obdržení podnětů od veřejnosti je tedy v případě momentálního vedení ABS patrně dost omezený. 

Uveďme dva další příklady, na kterých se také znázorňuje, že myšlení na badatelský komfort zdá se být u současného vedení ABS dost omezené. V prvním příkladu jde o konstelaci, že badatelem vyžádaná složka ještě skutečně digitalizována není. Badatel má tu zásadně dvě možnosti: 

  1. Objednat si digitální reprodukce pořízené Archivem
  2. Pořizovat si reprodukce sám v badatelně, pomocí digitálního fotoaparátu. 

Na první možnost pamatuje platný sazebník. Za zhotovení digitální reprodukce jedné strany ve formátu A4 se zúčtuje 25 Kč. Formát A3 stojí 60 Kč. Představme si tedy příkladem složku v průměrném rozsahu 50 listů, z kterých je polovina listů oboustranně sepsána. Chce-li badatel, který je třeba nemobilní důchodce žijící v daleké Osoblaze, objednat jen tuto složku, vyjde mu to bez poštovného již minimálně na slušnou částku 1875 Kč. Pro drtivou většinu badatelů a občanů tedy tato možnost ve skutečnosti dostupná není. 

Ale také druhá varianta – pořízení vlastních reprodukcí přímo v badatelně – má svá významná omezení, čímž primárně ani nemám na mysli potřebu fyzické přítomnosti, tedy cestování a organizování případného ubytování (a jejich uhrazení). Zrovna bezpečnostní složky velmi často uspořádaly své písemnosti ve fyzicky svázaných složkách (od toho název „svazek“, „svazková agenda“ StB atd.). Řada fondů spravovaných ABS obsahuje do velké míry takové fyzické stále svázané složky, například fond 2M (odbor politického zpravodajství MV) či velmi rozsáhlý a důležitý fond 304 ze Studijního ústavu MV (s nenápadným názvem „Různé bezpečnostní spisy po roce 1945“). Problém je konkrétně v tom, že je tu při listování v těchto často tlustých svazcích levý okraj dokumentu překrytý, tedy neviditelný. Anebo možná by se dal lépe zviditelnit tlačením rukou na předchozí listy směrem dolů doleva, jenže pak zase hrozí, že se i listy na pravé straně zvedávají nahoru. Zkrátka: Pokud člověk má jen dvě ruce a musí jednou držet foťák, vlastní reprodukce takového svázaného materiálu rovná se většinou neřešitelnému uměleckému kousku!

Obr. Svázané archiválie, nereprodukovatelné badatelem

Výsledek je, že je fakticky nemožné takové svazky kompletně samo reprodukovat. Zda vedení ABS na tento nemalý problém skutečně již myslelo, o tom pochybuji. Pokud ano, tak mohlo být už dávno odňato fyzické svázání složek, tak aby byl badateli umožněn volný přístup ke každému jednotlivému listu. Archiválie ABS jsou již převážně ručně paginovány, takže nehrozilo by narušení správného pořadí listů či nemožnost kontroly úplnosti po vracení prezenčně vypučených složek. 

Druhý příklad, na kterém můžeme dále znázornit zbytečnou omezenost badatelského komfortu, se zase týká již digitalizovaných dokumentů. Už jsme chválili jejich téměř všude špičkovou kvalitu. V jednom leží však znovu jedna obrovská promarněná příležitost. Všechny digitalizáty ABS jsou totiž jako snímky ukládány tak, že je úmyslně technicky znemožněno zpracovávat snímky metodou rozpoznání textu (OCR). Badatel tedy nemůže dokumenty či složky prohledávat fulltextově, čímž by se jeho práce samozřejmě významně ulehčilo (třeba, když máte pětisetstránkovou složku, ale hledáte v ní jenom jeden konkrétní spis, na základě jednoho klíčového slova). Samozřejmě, vzhledem ke konzistenci dobových pramenů OCR by nefungoval stoprocentně (rukopisné poznámky třeba nejde rozpoznat). Podle mých bohatých zkušeností s prameny z třicátých až padesátých let 20. století dá se tak ale v průměru rozpoznávat zhruba 75 % textu, v tištěných předlohách pak více než 95 %. 

Důvody pro toto zajisté úmyslné znemožnění fulltextu mi nejsou známé. Vědecká rada ÚSTR se zmínila koncem roku 2013 ve své Závěrečné zprávě z evaluace v souvislosti se spuštěním portálu na dálkový přístup k digitalizovaným pramenům ještě vysloveně o možnosti fulltextového vyhledání a vtělila tento technický požadavek do svých doporučení.9To, že se zpracování OCR od té doby nejen neprovedlo, ale dokonce ještě záměrně technicky znemožňuje, je o to více nepochopitelné, uvědomujeme-li si, že třeba české knihovny digitalizující již delší dobu své fondy zpracovávají naskenované knihy a noviny standardně pomocí OCR. Fulltextové vyhledávání je zde umožněno přímo v aplikaci Kramerius. Zájemcům o studium historických archiválií jsou vedením ABS tedy zbytečně házeny klacky pod nohy. Že by historie těch represivních složek státní správy pokračovala i v rámci této instituce, která by dle zákona vlastně měla udělat vše pro podporování výzkumu a poznání nesvobodné minulosti?

Rozhoduje duch otevřenosti

Mít konkrétní znalosti (know-how) a technické možnosti je jedna věc. Druhá věc je umění myslet volně, mít vizi, tedy otevírat duši pro inovace – namísto pohybování se v zaběhaných kanálech a postupech, což je bohužel pro nejednoho úředníka poměrně typické. Jsem přesvědčen o tom, že ta druhá věc je absolutně rozhodující, pokud nám jde o pozitivní posun čehokoliv. 

Na příkladu agendy digitalizace se podle mého názoru dost jasně ukazuje, že vedení ABS (a jeho řídící vedení ÚSTR) má problém s obojím. Zaprvé jde o nedostatečnou odbornou, zároveň i manažerskou zdatnost. Jen předestíraný vysoký stupeň metodické systematičnosti kontrastuje s velkými nedostatky, znamenajícími pro badatelskou veřejnost a odborný výzkum teď již řadu let vážné nevýhody. A to úplně zbytečně, vždyť jsme ukázali, že množství již digitalizovaných pramenů se skrývá na interních úložištích Archivu. Funkce správce fondu se zřejmě plete se strážci fondu, což upozorňuje na jednu velkou nemoc mnoho archivářů z minulosti – že svůj úkol vnímají především v hlídání materiálu než v jeho zpřístupňování v maximální možné míře. 

Upřímně, nejsem přesvědčen, zda u současného vedení ABS pod ředitelkou Světlany Ptáčníkové převládá skutečně duch otevřenosti (vlastně nezbytný vzhledem k zákonnému pověření jí řízené instituce), anebo naopak duševní uzavřenost. Myšlenka, že tento speciální archiv má sloužit široké veřejnosti – a že to se nemá ukázat na pěkně znějících prohlášeních, ale na skutcích – nezdá se mi ještě být úplně spolehlivě etablována v hlavách. 

V následujících dalších částech tohoto příspěvku najdeme řadu dalších případů, které bohužel tuto politováníhodnou diagnózu s alarmující jasností potvrzují. 

 
Adrian Portmann, Ph.D. (1974)  švýcarsko-český historik. Působil jako vědecký pracovník Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (2008–2015), předseda Vědecké rady ÚSTR (2013/14). Je předsedou Conditio humana, z.s. (od 2012). Editor rozsáhlé pramenné dokumentace Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí  1945–1951" (spolu s Tomášem Staňkem), po dlouhodobém pobytu v Česku žije nyní v rodném Švýcarsku.
 

1Odpověď ředitelky ABS Světlany Ptáčníkové z 22. června 2020, str. 2, otázka 4 (Příloha 1). Pro odepření poskytnutí požádané informace bylo uplatňováno ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákonu o svobodném přístupu k informacím (č. 106/1999 Sb.) – podle mého názoru svévolně. 

2Odpověď ředitelky ABS Světlany Ptáčníkové z 3. září 2020, str. 2, otázka 5 (Příloha 3).

3Dílčí údaje v jednotlivých Výročních zprávách ABS mají jen omezenou vypovídací hodnotu. Je v nich vždy jen uvedeno, kolik kartonů či inv. jednotek z určitých fondů se stihlo v daném roce digitalizovat. Neumožňuje to celkový přehled. Srov. např. Výroční zpráva ABS za rok 2019, tab. č. 9, str. 36–37.

4Odpověď ředitelky ABS Světlany Ptáčníkové z 22. června 2020, str. 3, otázka 5 d (Příloha 1).

5Odpověď ředitelky ABS Světlany Ptáčníkové z 22. června 2020, str. 2, otázka 3 (Příloha 1).

6Dotyčná věta v úplnosti zní: „V aplikaci eBadatelna tedy nebudou zpřístupněny fondy, které prozatím nemají dostatek popisných informací, nebo jejich digitalizace vykazuje tolik chyb, že by mohly badatele vést k chybným interpretacím.“ 

9Závěrečná zpráva z evaluace ÚSTR, 2013, str. 50, doporučení č. 6.