Projev poslance Pavla Žáčka před hlasováním o důvěře Babišově vládě dne 11.7.2018

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

od rána jsem velmi pozorně poslouchal a stručně bych se vyjádřil k tomu, co je zde nejvíc probíráno – programové prohlášení vlády. Myslím si, že v něm je všechno a zároveň nic. Já bych zmínil pouze dva body, které mi nejsou úplně jasné, a to, že v části Obranná politika a Armáda ČR a Vnitřní bezpečnost a veřejná správa je zjevně prohozena zodpovědnost za protiteroristickou zpravodajskou činnost, anebo to předpokládá nějaké změny v jejím převodu z ministerstva vnitra na ministerstvo obrany, respektive z pod gesce vlády.

Druhá věc. Několikrát je v obou těchto kapitolách zmíněna spolupráce se zahraničními partnery, přičemž víme, jak citlivá je tato oblast a jak citlivě naši zahraniční partneři vnímají některé necitlivé personální změny v čele některých našich bezpečnostních složek v posledních měsících.

Dovolil bych se zmínit také o další věci – a to o formě projevu premiéra Andreje Babiše. Myslím si, že ta forma byla strašná, nedůstojná politickému formátu prezentace programového prohlášení vlády. Myslím si, že by bylo pro příště, pokud takové příště bude, vhodné věnovat více pozornosti například tomu, aby nebyl przněn český jazyk.

Jak již ráno upozornil Petr Fiala, důležité a možná nejdůležitější je to, co vlastně v programovém prohlášení není. Již několik mých předřečníků na toto téma narazilo, co vše vlastně bylo součástí dohody s KSČM, tou částí, kterou neznáme, která není veřejná a která možná byla i nepsaná.

Pokud bychom mohli odezírat od toho, jaké byly v minulosti zájmy ve vztahu k minulosti KSČM, tak v první řadě by dotaz měl znít, zda součástí této dohody nebyly lustrace, resp. vymazání lustračních zákonů z naší legislativy, tj. otevření státní správy nebo alespoň jejích špiček představitelům nebo členům komunistické strany.

Další věcí, která vždy komunistům ležela na srdci, byly některé zákony, například zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu nebo zákon o třetím odboji. Pak také paměťové instituce - Ústav pro studium totalitních režimů, Archiv bezpečnostních složek. Tady bych možná trošku odbočil. V minulosti tam byla zlikvidována digitalizace, tak teď trošku ironicky říkám, že se těším, až ta situace bude napravena a vše bude vráceno do původního stavu. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu – dneska sice bezzubý, ale v určitou dobu cíl politických útoků KSČM.

Další věc, o které musíme hovořit, je to, že dnes KSČM se zde prezentuje, jakoby vznikla na začátku roku 1990, což všichni víme, že není pravda. Co je nutné přiznat, že byla schopna od té doby až dodnes velmi úspěšně hájit své zájmy, které se netýkaly pouze důchodů pro členy stranické nomenklatury, příslušníků bývalých komunistických mocenských složek atd.

Dnes dokonce tu situaci KSČM dostala do takové dokonalosti, že v době, kdy měla nejhorší volební výsledek, to znamená v loňských volbách v říjnu 2017, tak se jí podařilo získat největší podíl na moci, dneska to bude pravděpodobně potvrzeno, od roku 1989. Je možné říci, že komunisté jsou schopni za každých okolností velmi úspěšně hájit své politické zájmy, a to i za situace, kdy ta provázanost s vlastní krvavou minulostí je naprosto jasná. Již tím, že si ponechali název komunistická strana, tak tím poslali demokratické veřejnosti jasný signál, že se nechtějí transformovat a že zde je velmi silná vazba s totalitní minulostí.

Myslím si, že po skoro třiceti letech od listopadu 1989 je vytváření polokomunistické vlády hozená rukavice všem těm, kteří svrhli komunistický režim v listopadu 1989 na ulicích všech českých a slovenských měst. Nedosti na tom, je to i neúcta vůči mrtvým, popraveným či umučeným, kterých jak víme, byly stovky a tisíce, i dalším statisícům obětí komunistického režimu, všem těm, kteří dneska jsou uznáni za bojovníky protikomunistického režimu, účastníky odboje a odporu proti komunismu, a všem těm, kteří padli za svobodu a demokracii v naší vlasti.

Politickou rehabilitaci komunistů, jejich legitimizaci, ba dokonce účast na moci vnímám jako určitou formu revanše za listopad 1989.

A to vše se děje v letošním osmičkovém roce. Začali jsme v únoru letošního roku změnami v prvním bezpečnostním sboru, s jistou paralelou s únorem 1948. V souvislosti s rokem 1948 je nutné ještě zmínit násilné sloučení sociálních demokratů s komunisty. Další připomenutí se blíží, v srpnu budeme mít kulaté výročí okupace, tj. situace, do které nás vehnali komunisté, okupace pěti armádami Varšavského paktu. V současné KSČM jsou následovníci těch kolaborantů, kteří vítali sovětské tanky, protože ti ostatní z komunistické strany po roce 1968 odešli či byli vyloučeni.

Domnívám se, že bude nebezpečné spojení neideologického účelového postupu Andreje Babiše, jak ho již vidíme v posledních měsících v oblasti bezpečnostních složek, u změn v GIBSu, chystaných nebo připravovaných změnách na policejním prezidiu, výměna ředitelů pražské policie a NCOZ, a zároveň ideologického působení komunistů. Tyto dva faktory mohou do budoucna vytvořit nebezpečnou a třeskutou směs. A je otázkou, zda sociální demokracie a zejména ministr vnitra Hamáček ustojí tlak na další změny.

Velmi podrobně, opakuji to znova, jsem poslouchal, a co jsem neslyšel ze strany představitelů KSČM, neslyšel jsem ani náznak pokory, což je mimochodem v těchto dnech oblíbené slovo, slyšíme ho ze všech stran, pokání, pokusu o nějakou omluvu všem těm, kterým jejich předchůdci v komunistické straně něco provedli, či dokonce přihlášení se k parlamentní demokracii. K čemu se přihlásili? Pouze k parlamentním procedurám, které je mají dneska dovést k podílu na moci. V podstatě ze všech jejich veřejných projevů nejenom tady v poslanecké sněmovně, ale i mimo ni, čišela pouze touha po moci. Nic víc.

Takže znovu opakuji, nebyla zodpovězena otázka, jaké jsou části nepsané dohody mezi Andrejem Babišem a Komunistickou stranou Čech a Moravy, zda to není otevření bezpečnostních složek, což souvisí právě s lustracemi, bývalým členům komunistické strany, neřkuli bývalým členům komunistických bezpečnostních složek, zejména Státní bezpečnosti a Lidových milicí. Pokud by tomu tak bylo, pak teprve by to byla situace, která by byla velmi závažná a které bychom se měli obávat.

Posledním výročím, které je nutné zmínit, je rok 1918. Toto vše se děje na pozadí 100 let vzniku naší státnosti, naší republiky. Republiky, která ke komunistům měla pochopitelně ambivalentní vztah. Jednou je nechala v parlamentním životě, pokud překročili určitou zákonnou hranici, tak byli Gottwaldovi hoši z poslanecké sněmovny vyloučeni a museli přejít do ilegality. V každém případě jestliže se dneska všichni odkazují na Masarykovu republiku, tak je nutné připomenout, že komunisté byli hrobaři Masarykovy prvorepublikové demokracie po roce 1945, respektive definitivně v únoru 1948.

Na samý závěr se ptám: Chceme dělat znovu a znovu stejné chyby? Proč bychom měli vlastní historii opakovat stále dokola? To jsme všechno zapomněli a nepoučili se? Berme konečně vážně naši nedávnou trpkou národní zkušenost, s jejímiž důsledky se vyrovnáváme až dosud. A které jsme se až dosud snažili napravovat. Hlasujme s rozvahou, to jest proti této vládě. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)

projev byl autorizován, P. Žáček je členem CDTR