Pan Leonid Iljič

Vzpomínka na vznik jedné písně

Jan Vodňanský

V názvu, ani v celém textu písně není slovo soudruh. Píseň vznikla na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se lámala doba. K mému textu napsal hudbu Ivan Mizera. To, že ji zhudebnil slovenský skladatel a také nahrál, souvisí s mojí emigrací na Slovensko. Když moji kolegové a přátelé signatáři Charty 77 a vůbec disidenti emigrovali houfně v 80. letech na Západ, já jsem také emigroval, ale jako dandy opačným směrem, to znamená na Východ. Místo do západní Evropy jsem emigroval do Bratislavy. Já vám to vysvětlím, není to jen takový bonmot, i když vypadá velmi lákavě.

V době, když jsme tady s Petrem Skoumalem už nesměli úředně snad ani vyjít na ulici, tak jsem dostal nabídku od našeho dávného kamaráda z Divadla na Korze, které bylo též rozehnáno. Činoherní klub a Divadlo na Korze, to byla taková dvě spřátelená divadla. Zájezdy pražského Činoherního klubu na slovenské Korzo končily vždy až ráno. Ján Kroner, Marián Labuda a další s námi seděli až do rána. Oba soubory měly intenzivní vztahy. Divadlo na Korze během prověrek taky likvidovali, ale na Slovensku měla likvidace vždycky takový mírnější charakter než v Čechách. V Čechách vyhození lidé končili dokonce i u lopaty, zatímco na Slovensku to bylo jinak. Martin Porubjak, který původně na Korze dělal dramaturga (po revoluci v roce 1989 byl místopředsedou vlády), se ulil do Divadelního ústavu a mohl působit ve stejném oboru. Navíc měl přístup do archivu. Byl to náš velmi blízký a oddaný kamarád. Právě on mě do Bratislavy oficiálně pozval.

Dělal jsem pro pracovníky malých divadelních scén semináře o dvojici Vodňanský + Skoumal, která byla tehdy čistě náhodně v Čechách zakázána. Pouštěl jsem jim naše písničky z kazet a viděl jsem, jak na to reagují smíchem a pobaveně. Tehdy jsem dostal nápad, že bych to mohl udělat podobné besedy i v Čechách.  Ale to už je jiný příběh. V Bratislavě na moje přednášky chodili mladí lidé, pro které byly jevištní nebo malé formy přitažlivé. V Čechách bylo toto označení zakázané, protože to příliš připomínalo Semafor a šedesátá léta. Muselo se říkat alternativní divadla, ale nesmělo se říkat malé formy, což na Slovensku naopak možné bylo. Dokonce se to objevovalo na plakátech festivalů a různých seminářů.

Na moje přednášky v Bratislavě chodili i studenti, kteří tehdy zakládali slavné Divadlo GUnaGU. Byl mezi nimi například student medicíny, dnes známý a uznávaný slovenský dramatik Vili Klimáček. Nabídli mi, abych pro ně psal texty a dokonce mi nabídli, abych s nimi vystupoval, což se později uskutečnilo. V osmdesátých letech, když jsem už byl v Praze stoprocentně zakázaný a moje jméno nesmělo být nikde na plakátech, jsem s nimi jednou za rok hrál v samotném centru Prahy ve Slovenském kulturním středisku, které je dodnes u stanice metra Národní třída. Když to soudruzi na magistrátu schvalovali, tak je ani nenapadlo, že muž téhož jména jako já by mohl přijet ze Slovenska na zájezd. Takže to bylo povolený a mohl jsem mít na plakátu dokonce i svoje jméno. Potom jsem s nimi hrál v Bratislavě, když založili divadlo GUnaGU, které se původně jmenovalo Pegasník. Bylo to tehdy skutečné studentské divadlo. Jejich skladatel Ivan Mizera tehdy studoval matematiku, dnes žije trvale v Kanadě a je vynikající světově uznávaný matematik. Na můj český text Pan Leonid Iljič složil takovou slovansky zadumanou melodii.  Nahráli jsme to někdy v roce 1990. Píseň se vysílala jen párkrát. Koho tenkrát zajímal nějaký pan Leonid Iljič. To už tehdy byla taková zasunutá etapa, která byla pro lidi naštěstí za nimi.

Pár slov k textu. Píseň jsem napsal jen o několika málo lidech. Brežněv mě zaujal hlavně svým koncem. Díval jsem se tehdy na přenos jeho pohřbu z Rudého náměstí. Měl jsem pocit, že to není on, že ho vyměnili.  Potom jsem někde slyšel, že snad umřel již před 10. listopadem 1982, který se uvádí jako oficiální datum jeho smrti. Najali dvojníka, aby se jim nezkazilo výročí Velké říjnopvé socialistické revoluce. Když jsem se díval na televizi, napadlo mě, že má takový zvláštní čtverhranný brejle, který mu deformují obličej. Bylo to celé zvláštní.

Snímky z televizního přenosu Brežněvova pohřbu 15. listopadu 1982 v Moskvě (Zdroj: YouTube)

Se smrtí Brežněva mám spojenou ještě jednu vzpomínku. Šel jsem dlouhou pasáží Světozor, kde zrovna jako každý rok chystali výzdobu k Měsíci československo-sovětského přátelství. Při této příležitosti se vždy promítal nějaký sovětský film, většinou v premiéře. V pasáži byly takové v kovových rámech, kde se vyměňovaly tituly uváděných filmů s obrázky. Na nich byl pověšený plakát „Agonie – konec Rasputina“.  Byl to výborný ruský film o Rasputinovi, udělaný trochu hollywoodsky. Jeden den tam plakáty byly a druhý den jsem tam šel a byly tam už jen prázdné kovové rámy. Protože mezitím Brežněv umřel a jaksi se to nehodilo, aby tam dál byl „Konec říše a pád Rasputina“. Tenhle zážitek mě snad také inspiroval.

Hlavní ale byly dramatické okolnosti odchodu pana Leonida Iljiče z tohoto světa, které vrcholily známým televizním přenosem pohřbu. Když nosiči spouštěli rakev, tak byli natolik zmagořený důstojníkem, který chodil okolo a dával jim nějaké šílené rozkazy, že jednomu z nich povolily nervy a pustil popruh dříve než ten druhý a rakev tam spadla. Tělo rachotilo v rakvi a drncalo, to bylo slyšet i v televizi. Navíc, předtím tam zabrali paní Brežněvovou, jak líbá mrtvolu. Mě tento polibek smrti sice nijak nevzrušil, ale později jsem viděl jednoho člověka, běžel po Vinohradské třídě a vykřikoval: „To není možný, ona líbala mrtvolu.“  Některé třeba vzrušovala nekrofilie jejich pohřebních rituálů. 

Jan Vodňanský (1941) – spisovatel, herec, zpěvák, autor textů písní a lidový filozof. Již v průběhu studentského mládí psal groteskní texty, které od seznámení s Petrem Skoumalem svěřoval jeho skladatelskému umění. Vznikla tak autorská dvojice Vodňanský + Skoumal, která přes nejrůznější nástrahy následujících desetiletí působila až do roku 2014 a pro své věrné diváky a posluchače vydala life záznamy  svých programů (například 4CD V+S Život a dílo, Supraphon 2008). Během dosavadního života Vodňanský vydal celou řadu knížek pro malé i velké, k nimž si vybíral zajímavé ilustrátory. Jen sbírku vlastních improvizovaných komentářů si musel ilustrovat sám, protože výtvarníci se odmítli propůjčit k tomu ,aby nápodobovali svérázné autorovy kresby, které zanechával na tabulích po celé republice. Kromě celé řady skladatelů objevil Vodňanský v Haně Navarové i svoji první skladatelku ,s níž vytvořil desítky písní pro děti. Jan Vodňanský má rád mimo jiné cestování, swing, chansony Yvese Montanda, Paříž, špionážní romány a kapustové karbanátky. Jeho životním krédem je, že i těmi nejzáludnějšími okamžiky života lze procházet „s úsměvem idiota“. Svůj globální názor na dějiny lidstva vyjadřuje stručným „Freude, Freude, Freude, vždycky ně tě dojde...“, poněkud obšírněji pak na svých filozofických přednáškách na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, kde vede seminář literární tvorby.